ZbraneKvalitneCZ

Jednoho krásného dne někdy na jaře v roce 2019 (+-200 let) za mnou přišel náš tehdy sedmiletý po tatínkovi postižený syn s tím, že by chtěl cituji „pušku z 1. světové války“. I zasedl jsem na net a počal s pátráním. Bohužel kromě různých Nerfek, westernových winchesterovek či brokovnic s optikou a podobných nesmyslů nenašel nic, co by odpovídalo požadované specifikaci. No což, řekl jsem si, a v domnění, že jde o chvilkové pomatení smyslů, jsem se chopil prkna a vyřezal z něj jakýsi tvar, našrouboval spoušť vyrobenou narovnáním háčku, uřízl z násady od koštěte kousek hlavně a bylo to. Moc jsem se s tím nebabral, předpokládal jsem, že ta flinta Skřítka brzy omrzí, ale co čert nechtěl, od té doby bez ní nedal ani ránu. Doslova. Nevím, čím to, snad mu byla vzácná tím, že podobnou nikdo jiný neměl, snad (kéž by) tím, že mu ji vyrobil jeho milovaný tatínek, kdo ví? Každopádně když už týden pobíhal kolem a pořád rukou natahoval imaginární závěr, nedalo mi to a začal jsem vymýšlet, jak ji trochu vytunit. V železných zásobách různého šrotu jsem našel kličku na vrátka, naohýbal ji do potřebného tvaru, vyřízl a navrtal na ni díru, přidal očka a šňůru (maminka ho navrkala, aby si vybral jakousi hippie duhovou příšernost) – a to bylo radosti na Starém Bělidle!!!

Domnívaje se, že mám splněno a nějakou dobu se budu zaslouženě vyhřívat na výsluní přízně, usnul jsem na vavřínech. A to jsem neměl dělat. Netrvalo dlouho a Lumpidlu došlo, že tatínek je asi lecčeho schopný, a vyrukoval s dalším nápadem. Jakože by se mu móóóc líbilo míti i Špagina. Chvilku jsem dělal drahoty a během toho jsem přemýšlel, jak nejlépe a nejjednodušeji na to. A taky aby to trochu vypadalo, když už se s tím dělám, no ne? Takže jsem dokoupil pár kovových propriet, zavřel se do dílny a jal se kutit. Největší pakárna bylo vymyslet, jak udělat díry v chladiči. Stojanovou vrtačku nemaje jsem se pokoušel navrtat je z ruky, ale výsledek byl dosti nevalný. Poté, co jsem tím v podstatě zničil jeden „upper“, jsem dospěl k názoru, že se na to můžu vyignorovat a jen jsem hlaveň zbrousil do odpovídajícího tvaru a nechal to tak. I tomuto ošizení navzdory byl Trpaslík opět spokojen.

Jenže ne na dlouho. A že když má sovětský samopal, chtěl by i něco anglického. No konečně, zajásal jsem. A co je angličtější než Stengun? Nic! Protože britské krámy jsou mojí srdeční záležitostí, chtěl jsem, aby to byla opravdu replika jak se patří. Půjčil jsem si od kamaráda jeho znehodnocenku a podle ní se pustil do díla. Největším problémem bylo vytvořit chladič a napasovat ho na hlaveň tak, aby nepraskl, což se na druhý pokus podařilo. S výsledkem jsem byl spokojený, zejména poté, co jsem jej nastříkal i zbytkem antracitové barvy. Měl jsem obavy z uvolňování pažby, držící na jednom vrutu, ale kupodivu i s odstupem drží pevně, neviklá se a ani se neprotáčí.

A když je nabarvená jedna zbraň, dostaly náležitou povrchovou úpravu i obě předchozí. Přece jen se u nich vydatným používáním začala objevovat na dřevě znaky jisté ušmudlanosti. U první pušky jsem vyměnil ještě hlaveň za tenčí, aby nevypadala jako by měla tlumič. Takhle vypadaly čerstvě po omlazovací kůře.

Jenže všichni víme, že s jídlem roste chuť, a nabídnete-li dítěti prst, během okamžiku se vám vyškrábe až na hlavu. Takže co, máme Rusko, máme Anglii, a co nám chybí – no Amerika přece. A když, tak pořádná a nejlépe taková, kterou používali i Čechoslováci. Takže Thompson. Na první pohled jednoduchá věc, ale toho vrtání tam bylo no zkrátka habakuk. Ovšem stálo to za to. Bohužel se časem ukázalo, že volba materiálu nebyla nejvhodnější. Měkké smrkové dřevo, použité na rám zbraně a pažbu, nevydrželo námahu spojenou s častým používáním a začalo postupem času praskat. Musel jsem tedy lepit, ale od té doby drží fest.

Tak jo, to bychom měli. Má co chtěl a už by mohl dát pokoj, Jenže houby, houby, zlatá rybko. Když má tři samopaly, tak nezbytně nutně potřebuje aspoň dvě pušky, to dá přece rozum. A zase pro změnu něco ruského. Po vzájemné bouřlivé diskuzi, proložené několika rvačkami, jsme se shodli na Mosinovi. Ale pod podmínkou, že to bude dlouhá varianta, používaná čs. legiemi. Práce o to jednodušší, že máme doma vzor. Podařilo se mi sehnat i hezčí kličku na závěr, jejíž uchycení by nepřesahovalo na boky pažby, jako tomu bylo v případě první „pušky z 1. světové“. Jediné, co se mi na Mosince nelíbí, je její povrchová úprava. Abych mohl nastříkat detaily, použil jsem starší pásku na zakrytí ploch, které jsem nastříkat nechtěl. Bohužel barva často zatekla i pod ni, takže výsledný efekt není moc hezký.

Ovšem letos začal korunní princ prudit s tím, že by se mu hodil i kulomet. Samozřejmě mám pochopení pro přirozený vývoj každého střelce směrem k více a větším zbraním, a nechtěje se stavět evoluci do cesty, přislíbil jsem i teď. Volba padla na padesátku, zejména poté, co měl možnost si ji v létě pořádně ochmatat na Vítkově v rámci oslav 100 let Čs. Obce legionářské.

Jenže co si budeme povídat, to už je velká kráva, a vzhledem k tomu, že ji nejspíše budeme muset převážet na chalupu, na akce a tak různě, jest nutno sestrojiti ji tak, aby se nám vešla do auta. Takže trojnožka musí být jednoduše oddělitelná od těla zbraně a musí být možné složit ji na plocho. Postupně se všechno podařilo vykoumat a pustil jsem se do práce. V tomto projektu jsem poprvé využil i několik magnetů z nábytkového kování, jednak na sklápěcí přední nohu tripodu (pro případné přenášení složené zbraně je lepší, aby noha zůstala zafixovaná ve správné poloze, aniž by bylo potřeba něco někam složitě šroubovat apod.), a jednak také na dno okénka pro pás. Tam bylo nutné zachovat možnost jeho protahování při střelbě, ale zároveň je potřeba, aby těžký pás z něj nevypadával, když bude založený do zbraně. Jakýsi kus pásu jsem doma měl, což bylo jediné štěstí. Dost jsem si vyhrál i se spoušťovým mechanismem. Z dálky to tak nevypadá, ale je docela složitý a funguje skvěle včetně navracení do původní polohy pomocí zavrtané pružiny. Celkem slušně jsem se nadřel s chladičem. Původně měl být dřevěný podobně jako na Stenu, ale stejně tak i tady byl první pokus neplatný. Naštěstí jsem na půdě vyštrachal kus novodurové trubky, tak jsem jej udělal z ní a vypadá to taky docela dobře. Nakonec pro zvýšení vizuálního efektu ze mne Lumpidlo vymámilo i zapůjčení (to jsem mu několikrát zdůraznil) delaborovaných 0,303, které mám nachystané do bandalírů k Enfieldu, a 0,50cal s nimi vypadá fakt prďácky.

Junior se čím dál tím víc potaťuje a jak si tak čas od času vyprosí přístup do trezoru, aby si mohl otlapkat dospělácký špuntovky, začal loudit. Hrozně nutně prý potřebuje Enfielda, aby měl nějakou tu pušku k anglické helmě a aby ji mohl vozit na naše akce. V duchu ho podezřívám, že má v plánu vyšmelit ji s kámošem Pražákem za originál, jak se mu to podařilo právě na výše zmiňované akci na Vítkově, kdy Pražec, který šel v průvodu přes celou Prahu, si s Tobíkem na chvilku vyměnil jeho flintu za Skřítkova dřevěného Thompsona, a Junior celý hrdý, šťastný a zpocený pochodoval s ním. Pražák byl spokojený taktéž, protože ten Thompson byl mnohem lehčí.

Ale k věci. Blížily se Tobíkovy narozky, ale na ty už jsme měli připravené něco jiného, tak že na Vánoce. Tady nám pomohlo to, že už jsme mu museli na jeho přímý dotaz odhalit pravdu o Ježíškovi. Tím jsme ho sice připravili o kouzlo Vánoc, nicméně zároveň s tím padlo i dosud platné embargo na zbraně pod stromečkem – Ježíšek je přece jenom pacifista a kvéry ani tanky by přece nikomu nenesl.
Ovšem aby to nebylo málo, přidal si k pušce jeden požadavek navíc. Chtěl by ji i s bodákem. No potěš! Ale výzvy je třeba přijímat, tak hurá do toho. Tělo zbraně bylo jednoduché, horší bylo vymyslet závěr tak, aby byl funkční a přitom měl kliku úplně vzadu jako originál. Taky jsem chtěl udělat hezčí hledí. Obojí se nakonec podařilo. Uchycení přední části závěru sice přesahuje až na boky pažby, ale lepší kliku jsem nesehnal. Páčku jsem musel odřezat a přemístit na konec závěru. Na hledí padly součástky uchycení dřezu ke kuchyňské lince a kus kování ze staré orientační značky. Uchycení bodáku jsem nakonec vyrobil ze dvou šroubů, osvědčeného nábytkového magnetu a kovového profilu. Bodák se nasazuje podobně jako originál a na zbrani drží dobře. Co jsem si nedokázal vyrobit sám, byla pochva na něj. Naštěstí mi pomohl kamarád Arcivévoda, který ji ušil parádně a v superrychlém termínu, za což mu patří mých mnoho díků. Povrchová úprava však dopadla podobně jako u Mosina. Použil jsem jinou pásku v dobré víře, že problém se zatečením už se nebude opakovat, ale barva se pod ni opět dostala. Příště se na to vybodnu a nebudu stříkat, ale vezmu to pěkně po modelářsku štětečkem, a bude! Nicméně radost pod stromečkem byla veliká.

A tady je hotový výtvor.

Ještě detaily uchycení bodáku:

Tolik ke genezi našeho rodinného podniku Waffenfabrik Rossitz, a.g., jehož portfolio račtež si prohlédnouti na přiložených daguerrotypiích. Zde zatím bez Enfielda, neb ten v době pořízení snímku byl teprve ve fázi vývoje v utajení.

Pěkný, mě kdysi děda vyřezal kozlici z latě, spoušť, mířidla kov. Vzhledem k tomu, že jsem z myslivecké rodiny, tak to prostě musela být dvouhlavňová puška.
V dětství to patřilo mezi nejoblíbenější hračky, kdo ví kde skončila, asi v kotli. Pěkná nostalgie.

Hezký příběh Šikovný taťka
My s bratránkem jsme měli v dětství opakovačky s dřevěných polotovarů, ze kterých pak strýc na strojích doma dělal topora na motyky. Pušky ale byly dlouhé. Tak jsme "vydyndali" na strýcovi fošnu, ze které nám jiný "strýc" na pile vyřezal špaginy i s bubnovými zásobníky. Na dědině byly stroje a každý ze strýců udělal něco a výsledek byl dvoje suprové letní prázdniny na vesnici se špaginy